Na počátku světa byl, byla a nebo bylo NANO. Není jasné, jestli to byl chlap, ženská, nebo dítě. Kdybychom to věděli, byl by to buď NAN, NANA, nebo NANO. NANO je neutrální, tak ať je to NANO. NANO se bez cíle pohybovalo v bezedných hlubinách prostoru. Nevíme, jestli Nano bylo tečka, nebo velká tečka, například jako galaxie. Byl to vesmír, když tu nic nebylo? Byl to vůbec prostor? Když nikde nebylo konce? Kdyby Nano mělo rozum, asi by z toho zcvoklo, protože být v prostoru, ze kterého se nedá vyjít nebo vyhlédnout, protože nemá nikde pro Nano poznatelný konec, to je dost hrozná představa. Navíc nevíme, jak Nano bylo velké, sice trpaslíka si představujeme malého, ale vzhledem k nekonečnému prostoru mohlo být Nano i skoro nekonečně velké, a přesto by bylo malé. Můžeme jen předpokládat, že pokud bylo hodně malé, tak bylo hodně husté a pokud bylo větší, tak bylo řidší. Pokud vezmeme v úvahu Teorii velkého třesku, Teorii o zachování hmoty, hustotu toho materiálu v prostoru, tedy vesmíru, jak jsme pojmenovali to, co vidíme kolem sebe, tak se nabízejí dvě varianty: Jedna, že Nano bylo malé a husté až nesnesitelně a tak se v jedné milisekundě, biblicky řečeno, jednoho dne rozprsklo a tak vzniknul postupně ten krásnej binec, který vidíme kolem sebe. Druhá možnost se nabízí, že Nano bylo řidší, bylo nadáno něčím, co bychom nazvali rozumem, citem, či fyzikální logikou, a z pocitu úzkostí nad nekonečností se scvrklo a trochu to přehnalo do nesnesitelné hustoty, a tak se zas v určitý moment rozprsklo. Nabízí se teorie třetí: Nano se scvrkává a rozprskává opakovaně. To by možná konečně vysvětlilo tíživou otázku kladenou ve všech dějinných epochách, jak je to s počátkem světa. Svět nemá počátek, protože se scvrkává a rozprskává stále dokola, a co je dokola, nemá počátek. Pokud bychom jej nutně chtěli, museli bychom někde v tom kruhu udělat čárku a tu tedy můžeme udělat, kam chceme, záleží, jaká autorita to rozhodne. Pro nás to klidně může být 14. 11. 2011 v 19 hodin, anebo kdybychom to nestihli, tak o pár minut nebo pár let později. Ještě zbývá zodpovědět, co to Nano je. A to už by neměl být takový problém. Nano se tutově skládá z nanočástic elementárního charakteru, které po rozprsknutí mají tendenci se specifikovat do zajímavých prvků a ty opět se pak různě družit, rozpadat a opět družit, až z toho vzniknou takové podivné objekty, jako je například člověk. Pokud bychom to chtěli uvést do souladu s monoteistickým náboženstvím, které je u nás docela doma, tak by to znamenalo, že bůh je velký osamělý trpaslík, který se opětovně rozprskává a znovu sráží. A kdybychom chtěli jít dál a podpořit teorii všemohoucnosti a vševědoucnosti Boha Nano, tak si můžeme myslet, že ve své úzkosti z nekonečnosti prostoru se v jednom z cyklů rozprsknul proto, aby vzniknul člověk, který za něj vyřeší všechny tak úzkostné otázky, které si sám kladl. Tedy můžeme si jen domýšlet, že co se děje, není samovolný náhodný proces, ale kreacionisticky řečeno proces řízený a veškerý ten binec a průšvihy, které ho doprovázejí, obzvláště v oblasti lidské, je něco, co se Nanu vymklo, nevím, jestli z ruky, nebo v hlavě. Z toho plyne, že Bůh Nano není ani vševědoucí ani všemocný, ale má možná se sebou víc problémů než obyčejný člověk. A tak buďme na něj hodní, ať se nám úzkostí zase nescvrkne, protože to by byl konec i té naší zeměkoule. Ta by se jako nanočástice stala součástí nějaké černé díry a ta pak část organismu Božského Nana. Možná, že bychom byli molekulou tlustého střeva, v lepším případě levého oka. Ve vlastním zájmu a v zájmu našich potomků se modleme za pekelně dlouhou rozprsklost Velkého Nana.

Na počátku bylo NANO, NANO bylo od NANA a NAN byl NANA.
Nanoteorie stvoření světa 2011
Kurt Gebauer