Texty – KURT GEBAUER

JÁ A FIGURA, FIGURA A JÁ (Mezi pomníkem a trpaslíkem)

ota@versus.cz — Sun, 12 Feb 2023 20:16:17 +0000

KAPITOLA I Ani mě nenapadne, abych na toto téma pronášel nějaké obecné teze.V době, kdy je všechno zpřeházené, zmatené a otevřené, má, myslím, smysl povědět si něco o vlastním vztahu k této věci bez přílišného zobecňování. Každý z nás je originálem. Hlavní vlivy utvářející naše povahy mohou být naprosto triviální a světový vývoj umění tu může mít okrajový vliv. Proto zde popíšu jako pokusný exemplář sám sebe. Popíšu krátce to, co se týkalo mne, to, co se o mně příliš neví a co samozřejmě z jiného pohledu mohlo být úplně jinak. Hlavním, co každého k jakémukoli tématu předznamenává, jsou asi jeho zážitky z dětství. Jistě se každý v dětství setkal v nějaké podobě se sochou, s figurou. Ve městě je jich víc, na venkově možná méně, ale i tam to byli tři svatí v kapličce. Pro mne to byla například bronzová socha kance v zámeckém parku, zřejmě ze začátku století, a byl tam i Hermes, antická kopie, doma a v kostele to byly různé krucifixy, které jsem ani nevnímal jako figuru, ale spíš jako ten kříž, a posléze různé sošky doma – porculánová labuť, vlčák z bronzu, byl to také Buddha – suvenýr. Na zahrádkách bylo ještě občas vidět nějaké trpaslíky, a opět v zámeckém parku busta Beethovena. Velkým zážitkem byly loutky a betlémy, které jsem si později i já vyřezával, a samozřejmě i ti trpaslíci. Také jsem si jednoho udělal z nakopaného jílu a obarvil temperovými barvami. Mohlo mi být tak devět let. K těmto věcem se později přidaly socrealistické sochy, tzv. monumentální – např. v Opavě s budovatelským tématem, poněkud odbytě vyrobené z pískovce.To téma a odbytost mě mrzely. Později se tento dejme tomu pokleslý způsob sochařství spojil ve zvláštní setkání, když si místní stavitel na skalnaté zahradě naproti domu monumentálního sochaře postavil řadu sedmi trpaslíků a Sněhurku z malované lesklé keramiky a onen sochař protestoval, protože výletníci, kteří nebyli z místa, si mysleli, že je to také jeho dílo, což ho pochopitelně uráželo.
Zvláštní setkání dvou pokleslých témat bylo možná jakýmsi dávno zasutým popudem k některým mým výtvorům na toto téma. Ale je možné, že si vymýšlím jako všechno ostatní a že to bylo jinak a jinde. Dobré figury mě fascinovaly tím podivným efektem, jakým působí zpodobení reálného člověka.V evropském kontextu, zvláště na venkově, zpodobení něčeho formou figury je jakýmsi vrcholným projevem kumštu. Širší kontext uzavřeného světa tehdejšího Československa byl dán pouze dostupnou literaturou a tím, co se dalo vidět v galeriích, hlavně v Praze, pokud se tam člověk dostal, tedy Myslbek, Štursa, Gutfreund, francouzské sochařství. To vše dělalo pozadí toho, o čem se mluvilo na středních školách v Brně a Hořicích, v 60. letech na půdě Akademie výtvarných umění v Praze, která byla již poměrně rozvolněná. Bylo to ono klasické studium figury, které poněkud deformovalo přirozený vztah k tomuto tématu a zároveň učilo adepta sochařství určité vybavenosti, jak se s touto sortou sochařství utkat. S předělem mezi dejme tomu spontánním sochařstvím a oním, abych tak řekl, studijním, naturalistickým či realistickým sochařstvím, které má své předstupně v různých autorech jak českého, tak francouzského původu, jsem se setkal už před studiem na Akademii a pamatuji se, že mi to způsobilo krizi, že jsem jako osmnáctiletý snad půl roku nemohl nic kloudného dělat, že v přechodu k této zvláštní disciplíně, která se z hlediska sochařského školení jevila jako jediná, bylo velmi těžké najít vztah této disciplíny k vlastní přirozenosti, která zřejmě vycházela z toho, co jsem měl dosud rád. U mne to bylo převážně sochařství archaické, lidové, geometricky vyabstrahované, kdy nositelem výrazu je výraz geometrie objektu, nikoli odkoukaný detail nebo grimasa. Naproti tomu bylo mým snem udělat figuru, která působí živě. Bylo to okouzlení z napodobování živého člověka v pevném materiálu. Čím více se do této disciplíny proniká, tím je to složitější a dokáže to strhnout

KAPITOLA II Evropský, resp. český kontext není samozřejmě jediný, i když se většině umělců mohl takto jevit. Je tu svět nefigurativních kultur, kde je figura přímo zakázána. Jsou tu kultury, kde sochou se stává živý člověk pomocí masky. Jsou to kultury, které geometrizují figuru, hlavním tématem je rytmus. No a pak je tu asijský svět se svými Buddhy, jejichž pojetí se celá staletí nemění, kde není pokrok ve formě žádoucí, naopak je ctností býti stále stejný. Evropské vynalézání zvláště v průběhu 19. a 20. století několikrát zamíchalo pojetím figurální sochy. Nám se tak jeví vývoj staletími méně dramatický, než ve skutečnosti byl. Zpodobování věcí živých co nejživějším způsobem až po náš čas, kdy je dovoleno všechno a kdy figurální tvorba je jen malou součástí široké škály námětů a témat a způsobů, jakými se autoři vyjadřují, je však v evropské kultuře důležitým jevem. Ne nadarmo rozbíjení figur mělo svůj rituální význam při mnohých proměnách.

KAPITOLA III Pro mne však hlavním posuvným punktem od oné figury, zpodobovací živé v tom tradičním českém smyslu, byl samozřejmě Segal, který jakoby náhodou v době pop-artu sáhl opět po lidském těle a oním způsobem, který opomíjel a zanedbával disciplínu vybudování figury, zpodobil lidské tělo z druhého konce podobně jako Rodin Mučednici po své návštěvě Pompejí. Podobně jako když Jasper Johns zpodoboval nebo posouval výraz banálních každodenních předmětů žárovku, plechovku – to byl pro mne další posun jinam. To mě posléze vedlo přes další pokusy a okliky až k figurám, které byly vytvářeny z měkkých materiálů, aby byla zdůrazněna proměnlivost v čase. To mělo narušit ono dogma sochařství jako symbol světské nekrofilní věčnosti. Dalším posunem sochařství byl pro mne Yves Klein, ať to myslel, jak to myslel, ona prázdná místnost, kam pozval své přátele, resp. uměnímilovnou společnost na vernisáž do prázdných místností, to bylo pro mne spolu s jinými zážitky zjevením, že objektem, někdy tím nejdůležitějším, nejzajímavějším, může být člověk sám. Tuto záležitost jsem si zopakoval na své svatbě, kdy jsem vybílil místnosti svého vyklizeného suterénního ateliéru a na pozadí těchto bílých ploch se odehrával mejdan s mými přáteli. Samozřejmě, že jsem si to udělal pouze pro sebe, nikdo z přítomných nebyl informován, že se něco děje. Ani jsem neměl umělecké ambice, chtěl jsem si to jen zkusit. Mým trvalým snem bylo veřejné, dejme tomu obecní sochařství. Vzorem pro mne byl sochař v řeckém slova smyslu; tedy sochař, který vytváří pro obec figury, hrdiny, bohy, krásné objekty, ke kterým se občas mohou lidé vztáhnout. Tyto figury mohou být jakýmisi pevnými body jejich života. Nikdy jsem příliš nemiloval sochařství galerijní, které stoupá po žebříčku umělecké hitparády, ani jsem nebyl příliš odvázán z umění avantgardního v lidovém smyslu toho slova, kdy se dělají stále nové pokusy, jak se odlišit od předešlé doby, nebo jeden avantgardní umělec od druhého avantgardního umělce. Tuto sortu umění jsem obdivoval, sledoval, ale nebylo to to, co bych považoval za dominantní, důležité. Za nejdůležitější v konání sochaře jsem považoval práci pro obec. Doba normalizace samozřejmě obnovila onen fakt, že většina z toho, co mohlo být uskutečněno pro obec, bylo opět falešné, mělo svést onu obec opět dolů k jakési renesanci pseudoobce. Avšak na některých méně střežených místech bylo možno činit něco, co se tomu vymykalo. To bylo také popudem k tomu, proč jsem se určitým způsobem distancoval od nějaké kariéry, založil svůj vlastní stát s vlastní kulturou vycpaných a papírových soch. Bylo to jednak pro mne levnější, byl to přístupný materiál (bydlel jsem tenkrát, od roku 1972, na venkově, na samotě), jednak mě to nenutilo složitým způsobem si vydělávat na tvorbu. Nechtěl jsem být příliš svázán tím, co se tehdy dělo. Přestože tento můj postoj byl východiskem, občas se podařilo, i když s dosti velikými svízeli, udělat něco i na jiném místě než na tom, na kterém jsem bezprostředně bydlel, což nebylo špatné. To i jiným lidem dávalo jistou naději.

KAPITOLA IV Jedním z důležitých punktů mého nazírání figury bylo mé první dítě Jan Mikuláš, narozený v 70. roce. Já jsem nikdy zvlášť nepočítal, že budu mít nějaké dítě. Byl jsem posedlý spíše uměleckým konáním, malováním, sochařením, a takový prvek přirozeného života, že se narodí dítě, ve mně vzbudil asociace, že jsem vlastně vytvořil novou figuru, novou sochu, tím nejpřirozenějším způsobem. Další objev způsobil můj první syn, když začal ve věku dvou let kolem sebe něco vytvářet, a to je možná to, o čem by měla být řeč. To malé dítě, když ještě lezlo po čtyřech, ještě než dokázalo chodit, z různých předmětů – jablek, valounů, které rád sbírám – začalo kolem sebe skládat různé obrazce, kterými vytvořilo velmi přesná matematická a geometrická uspořádání. Byl jsem velmi překvapen, že toto malé dítě, místo aby se náhodným způsobem něčím obklopilo, vytváří jakousi prostorovou matematiku. V ten moment jsem pochopil, že vlastně abstrakce, geometrie, matematika jsou tím nejpřirozenějším způsobem člověka, jak vnímat, jak si udělat jasno v okolním světě. Prvotním impulsem pravděpodobně není zpodobování, ale organizování okolního světa. No a to by mohl být závěr mé řeči, protože zatímco jsem sem pozván jakožto figurální sochař, různí kritici píší, že bych se měl vrátit k figurám, což není vyloučeno. Ale mé figury teď spočívají např. v tom, že na tribunu posadím dvě krojované dívky, které stříhají a sešívají československé vlaječky (to před rozpadem Československa), je to podle tradice živých obrazů. Nebo jsem tak udělal Sebestřednou nástěnku, ve které jsem byl sám sobě figurou. Mělo to býti určitou ironií a sebeironií onoho věčného a tak aktuálního opakovaného pokusu všech možných lidiček na sebe upozornit, mít jediní pravdu, dokázat, aby se o nich nejvíce vědělo. V té nástěnce pomalované trávou (světská sláva – polní tráva) byla díra, do které mohl kdokoli protáhnout své tělo a obdivovat sebe skrze rám a pózovat před zrcátkem. To je jedna stránka mé geometrie, jež nezapře moji vášeň pro lidské hemžení, kterému se říká politika, nebo pro člověka jakožto věčné téma. Tak co to tedy je figurální sochařství v této době? Já nevím. Pro mne není valného rozdílu mezi figurálním a nefigurálním sochařstvím. Pro mne je sochařství jakýsi druh organizování prostoru nebo příjemnějším slovem zabydlování prostoru, a to nejrůznějším způsobem. Může to být pár kamenů, může to být rozložení praktických objektů, nábytku, stromů. Figurou je člověk v nejrůznějších situacích, které buď vznikají samovolně, nebo opět organizováním nebo rituály, může to být živý obraz, může to být všechno a mimoděk i socha, která má podobu figury. Ono stavění objektů na určitá místa, vytváření prostorů určitými objekty, je opět jen organizování nebo zabydlování míst na světě a někdy se k tomuto zabydlování používá i figur. Skoro všechny mé věci vznikaly pro nějaký daný prostor, pro pokoj, ve kterém jsem bydlel, pro okolní krajinu, pro místa, která mi někdo navrhl, abych s nimi něco udělal, a občas či možná většinou se toto zabydlování neuskutečnilo a z toho důvodu zůstal nějaký objekt, většinou figura, kterou jsem postavil do jiného místa, tedy jsem jiné vhodné místo vybral a tímto způsobem je organizoval – zabydlel. Činím tak nejrůznějším způsobem: od skalního útvaru, tam, kde nic takového není a mohlo by pro zajímavost být, přes různé objekty, kterými zdobím místa svého pobytu. Jsou to pomíjivá zabydlování v místech, v různých prostorách, krajinách nebo ve výstavních síních, kde reaguji na určitou situaci prostorovou, osobní nebo politickou, a tím také zabydluji hlavy svých spolubližních.V blahém sebevědomí, že jsem poměrně normální, že to, co mi táhne hlavou, je zajímavé, a že některým spoluobyvatelům to možná pomůže mít se na tomto světě dobře.

NANO – nanoteorie o stvoření světa

ota@versus.cz — Sun, 12 Feb 2023 20:10:32 +0000

Na počátku světa byl, byla a nebo bylo NANO. Není jasné, jestli to byl chlap, ženská, nebo dítě. Kdybychom to věděli, byl by to buď NAN, NANA, nebo NANO. NANO je neutrální, tak ať je to NANO. NANO se bez cíle pohybovalo v bezedných hlubinách prostoru. Nevíme, jestli Nano bylo tečka, nebo velká tečka, například jako galaxie. Byl to vesmír, když tu nic nebylo? Byl to vůbec prostor? Když nikde nebylo konce? Kdyby Nano mělo rozum, asi by z toho zcvoklo, protože být v prostoru, ze kterého se nedá vyjít nebo vyhlédnout, protože nemá nikde pro Nano poznatelný konec, to je dost hrozná představa. Navíc nevíme, jak Nano bylo velké, sice trpaslíka si představujeme malého, ale vzhledem k nekonečnému prostoru mohlo být Nano i skoro nekonečně velké, a přesto by bylo malé. Můžeme jen předpokládat, že pokud bylo hodně malé, tak bylo hodně husté a pokud bylo větší, tak bylo řidší. Pokud vezmeme v úvahu Teorii velkého třesku, Teorii o zachování hmoty, hustotu toho materiálu v prostoru, tedy vesmíru, jak jsme pojmenovali to, co vidíme kolem sebe, tak se nabízejí dvě varianty: Jedna, že Nano bylo malé a husté až nesnesitelně a tak se v jedné milisekundě, biblicky řečeno, jednoho dne rozprsklo a tak vzniknul postupně ten krásnej binec, který vidíme kolem sebe. Druhá možnost se nabízí, že Nano bylo řidší, bylo nadáno něčím, co bychom nazvali rozumem, citem, či fyzikální logikou, a z pocitu úzkostí nad nekonečností se scvrklo a trochu to přehnalo do nesnesitelné hustoty, a tak se zas v určitý moment rozprsklo. Nabízí se teorie třetí: Nano se scvrkává a rozprskává opakovaně. To by možná konečně vysvětlilo tíživou otázku kladenou ve všech dějinných epochách, jak je to s počátkem světa. Svět nemá počátek, protože se scvrkává a rozprskává stále dokola, a co je dokola, nemá počátek. Pokud bychom jej nutně chtěli, museli bychom někde v tom kruhu udělat čárku a tu tedy můžeme udělat, kam chceme, záleží, jaká autorita to rozhodne. Pro nás to klidně může být 14. 11. 2011 v 19 hodin, anebo kdybychom to nestihli, tak o pár minut nebo pár let později. Ještě zbývá zodpovědět, co to Nano je. A to už by neměl být takový problém. Nano se tutově skládá z nanočástic elementárního charakteru, které po rozprsknutí mají tendenci se specifikovat do zajímavých prvků a ty opět se pak různě družit, rozpadat a opět družit, až z toho vzniknou takové podivné objekty, jako je například člověk. Pokud bychom to chtěli uvést do souladu s monoteistickým náboženstvím, které je u nás docela doma, tak by to znamenalo, že bůh je velký osamělý trpaslík, který se opětovně rozprskává a znovu sráží. A kdybychom chtěli jít dál a podpořit teorii všemohoucnosti a vševědoucnosti Boha Nano, tak si můžeme myslet, že ve své úzkosti z nekonečnosti prostoru se v jednom z cyklů rozprsknul proto, aby vzniknul člověk, který za něj vyřeší všechny tak úzkostné otázky, které si sám kladl. Tedy můžeme si jen domýšlet, že co se děje, není samovolný náhodný proces, ale kreacionisticky řečeno proces řízený a veškerý ten binec a průšvihy, které ho doprovázejí, obzvláště v oblasti lidské, je něco, co se Nanu vymklo, nevím, jestli z ruky, nebo v hlavě. Z toho plyne, že Bůh Nano není ani vševědoucí ani všemocný, ale má možná se sebou víc problémů než obyčejný člověk. A tak buďme na něj hodní, ať se nám úzkostí zase nescvrkne, protože to by byl konec i té naší zeměkoule. Ta by se jako nanočástice stala součástí nějaké černé díry a ta pak část organismu Božského Nana. Možná, že bychom byli molekulou tlustého střeva, v lepším případě levého oka. Ve vlastním zájmu a v zájmu našich potomků se modleme za pekelně dlouhou rozprsklost Velkého Nana.

Na počátku bylo NANO, NANO bylo od NANA a NAN byl NANA.
Nanoteorie stvoření světa 2011
Kurt Gebauer

Hloubením tunelů za budoucnost národa

ota@versus.cz — Sun, 12 Feb 2023 20:09:17 +0000

Mnohý ekologicky naladěný škarohlíd by mohl namítat, proč se tak pracně hloubí cesty pod Prahou, když by se mohla objet. Vždyť v Praze už teď auta nemají žádný smysl – prostě tam jen někde stojí a zabírají zbytek místa mezi domy, takže obyvatelé chodci musejí kličkovat mezi zpětnými zrcátky. A bude hůř. Až dojde nafta, budou jezdit jen hodně zámožní, ostatní budou jen auta parkovat, možná ve dvou až třech vrstvách na sobě. Parkování je moc hezké slovo, jako by se vytvářel park. A budou tu parky. Z nakupených aut místo ze stromů. Auta jsou odolnější. Pro chodce a cyklisty to bude ráj na zemi. Ale to už v české kotlině budou jiné poměry. Část místního mixu, která si v době romantizmu vyvinula jako dorozumívací kód češtinu se posléze se rozeštvala s německy mluvícími sousedy včetně německy mluvících Židů, posléze Židy nechala vyhubit nácky a vzápětí prostor vytěsnila i od německy mluvících Čechů, tedy Němců i Židů a poté vytěsnila velkou část obyvatelstva s vlastní hlavou a zbylou část elity komunistickými čistkami se zbylé obyvatelstvo se znehodnocenou pracovní schopnosti, dalo na podnikání ve specificky národním duchu. Původní populace přenechala prodávání čilejším a obětavějším Vietnamcům, manuální práce – hlavně stavění a opravy domů – zoufalým Ukrajincům a sami, pokud neumějí obrat nějakým trikem svého podnikatelského partnera, tak se stannou nezaměstnanými, nezaměstnatelnými nebo v některých zvlášť výjimečných až smolných případech sedícími. Až se z Vietnamců další generace stane obchodní a intelektuální elita, z námezdních Ukrajinců zaměstnavatelé – oni se to naučí – český ležérní synek bude bezdomovcem.
Míst pod českými mosty není tolik a profukuje tam. V tunelech se dají postavit příčky – v zimě tam bude teplo. Dobrý sociální systém zajistí, že bezdomovci budou mít i kolečkové brusle a budou se moci občas místo popíjení tuzemáku a levných vín a lahváčů věnovat zdravému pohybu. Pro takto motivované bezdomovce bude zvlášť výhodné bydlet v tunelu pod Stromovkou. Účinný monitorovací systém zajistí včasnou evakuaci v době další tisícileté vody.
Pražské tunely jsou dobrou investicí do budoucnosti, kdy jezdící auta a český pracující budou vzácností. Příliv pracovitých imigrantů a úbytek energie konečně nastolí v české kotlině zlaté časy.
Z Čechů bude jako rarita opečovávaný původní kmen. Jednou z mála činností vhodných pro tuto skupinu původního etnika bude psaní básní v češtině. V podzemí. Na povrchu bude fungovat specifický levl angličtiny, u méně vzdělaných, čerstvěji přišlých, směs ukrajinských a vietnamských dialektů, romštiny, čínštiny a slovenštiny. Češi budou underground středně východní Evropy.
Národ Jana Husa, Dobrovského, Jungmanna, Jana Gebauera, Masaryka, Jaroslava a Dominika Haška bude underground středně východní Evropy s centrem v podzemí Stromovky v Praze.

Napsáno při příležitosti započetí ražení tunelu Blanka v Praze. Kurt Gebauer

Co je socha? Proč socha? Jak vyrobit sochu?

ota@versus.cz — Sun, 12 Feb 2023 20:07:36 +0000

V základě je to nadbytečný nesmysl, komfort, něco, co není nezbytně potřeba. Naši milí příbuzní živočichové tuto formu seberealizace příliš nepoužívají, a když, tak modernější formy, jako je práce s tělem, tedy happening, nebo instalace či environment. Příklad: exhibice různých samečků buď pro okouzlení samičky, nebo zastrašení konkurence – páv se svým úžasným chvostem, pózování všemožných zvířátek, předvádění se opičáků, tučňáků a jiných.Instalace je méně častá, většinou má užitnější, architektoničtější pojetí. Různá doupata a hnízda – ptáci jsou v tomto výrazu výraznější. Existuje jakýsi pták na jednom ostrově, kde samečkové pro přilákání samiček vytvářejí instalace z různých nalezených prvků a ten, který tu hromadu má zajímavější, originálnější, krásnější, barevnější, má asi větší šance. Tak to už je čisté umění. Ale to je dost vzácný projev u našich opeřených a chlupatých kamarádů.Ti spíše jen tak blbnou, zvláště v mládí, a to má blíže k tanci, baletu, což je jakýsi druh sochařství tělem. Ale pevná socha? To ještě environment.
Celá řada zvířat, zvláště predátorů, vytváří jakási prostorová vymezení pachem. Určitý prostor si očůrají, aby se vědělo, kam až mají prsty, tedy tlapy. To by mohlo mít něco společného s urbanismem nebo prostorotvorbou. Je to druh tvorby pro zasvěcené, znalce, kteří mají dobrý nos. Lidi nemají moc dobře vyvinutý čich, spíše zrak, a tak je lepší v našem světě používat patníky, milníky, zdi, stromy při vymezení nějakého místa. Někdy chybí něco uprostřed. Zatímco naši živočišní kamarádi se tam sošně položí sami, takový lev, monumentalita sama, nebo skupinka lvů pod stromem nebo na velkém šutru? Nebo orel na skále? Živočich-člověk nemá nervy ani vybavení, tedy dost chlupů a peří, sám někde trčet a tak zalézá do domů. Místo své majestátní přítomnosti venku vytváří kulturní krajinu osázenou domy, stromy a sochami.
Je zvláštní, že sochy dělají skoro ve všech kulturách, pokud to tam někdo nezakázal jako u Židů Mojžíš a u muslimů bůhvíkdo. Indiáni mají totemy, buddhisti Buddhy, Číňani pěkné kameny a vykulené lvy, Evropani mají svaté a významné lidi nebo něco jinak důležitého nebo krásného.
Většinou se má za to, že to, čemu se říká socha, má nějakou dobu přetrvat, nebo nejlépe trvat navždy. To proto, aby i ti potomci věděli, čeho si mají vážit. Někdy se neodhadne, co má trvalejší hodnotu nebo co stojí za to nebo naopak, zblbne populace, a tak sochy nějaká parta zboří, nechá tam prázdné místo nebo tam postaví něco jiného. Proto je pro sochaře důležité, aby zdravým rozumem odhadl, co vůbec má smysl stavět a v případě, že jde o blbost, tak jít raději na pivo a živit se něčím užitečnějším. I tak je toho hodně, co se dá v oboru podnikat – sošky do obýváků, hospod, někomu něco do zahrady, nebo sněhuláky, kteří zmizí sami do sebe. Taky lze napodobit přirozenější a přírodnější způsoby seberealizace, jako jsou již zmíněné happeningy nebo instalace, a to vše se dá samozřejmě natočit jako video nebo nafotit a strčit do šuplíku. Není ale nad to, když se parta kulturních živočichů domluví na něčem rozumně bláznivém a do prostoru, ve kterém jsou doma, udělají něco, co tam bude těšit a bavit lidi různých generací a národů a budou si moci říkat, že ta parta nebyli žádní “nýmandi“ a že tu muselo být fajn a že by stálo za to v té zhmotnělé radosti dále pokračovat. A k tomu nám dopomáhej bůh, všichni svatí a taky všichni ostatní bohové a duchové, kteří tu kdy byli.
Je zajímavé, že to, co se nejvíce blíží hmotnému sochařství v okolní přírodě, vytvářejí tvorové maličcí a snad i slepí, tedy termiti nebo korálové. Jak korigují tvar, to je u boha. Koneckonců největší parádu plastického sochařství dělá zcela slepá anorganická příroda svým neemotivním eruptováním, následnými tlaky, tedy z našeho hlediska katastrofami a posléze povětrnostní destrukcí a tedy transformací jedné krásy do krásy jiné. Z hlediska sochařství jde jen o to udělat něco podobně pěkného i tam, kde to není, aby se lidi nenudili. To, co přírodní katastrofy ani živočiši moc neumějí, to je figurální sochařství. Pokud se někde něco takového v přírodě jen trochu podaří, tam lidé zapojí fantazii a kus skály nazvou Koňská hlava, Věž, Divoká Šárka nebo co je napadne, a ostatní, kteří nemají tu fantazii, tam jezdí a snaží se to v tom vidět. A tak ať se to komu líbí nebo ne, je ve výrobě plastik v podobě figur zpodobujících lidi, zvířata nebo jiné věci člověk-sochař nenahraditelný. Možnost, jak obejít nedostatek plastického talentu, je vyrábění, živoucích plastik, tedy dětí formou erotického designu. Zde hraje roli vkus tvořitelů, ale také náhoda, kdo koho potká jako spolupracovníka. Tady si příroda občas dělá, co chce a výsledný produkt může být někdy velmi nebezpečný jak pro okolí, tak pro sebe sama. Není nad klasické figurální sochařství. Antikové, renesancové, 19. stoleťové věděli, proč modelují z hlíny, bronzu, kamene.

Kurt Gebauer 2007

Úsvit české hymny / Poopravená hymna

ota@versus.cz — Sun, 12 Feb 2023 17:06:56 +0000

Kde domov můj?
Zděs domov můj!
Voda bručí po skulinách
Bory* čumí po Stalínách*
v sadě skví se zmaru květ
zemský ráj to naposled
a to je ta kvásná země
Země čeká, pozor stůj,
Země česká, pozoruj!

Nad Prahou sa blýská
hromy divo biju.
Zastavme sa zavčas
dřív než přijde nečas*
Čehuni ožíííjůů!

Inspirováno zpěvem ježatého rezatého politika
Černocha* na Albertově 17. listopadu 2015

Bory – proslulé české vězení
Stalin – proslulý diktátor a vrah milionů lidí
Nečas – není míněn proslulý politik, ale nedobrý čas
Černoch – nejedná se o etnikum, ale o jméno bělocha

„V roce ´68 se zdálo, že taková nehorázná blbost, jakou spáchali na Česko-slovensku pohrobci starověkých nájezdníků, musí být rychle odčiněna. Svět to nedovolí! Ale svět to dovolil. Přesto mně překvapilo to, co se dělo s česko-slovenskou vládou a posléze s lidmi. Zahanben tím a jsa si vědom vlastní bezmocnosti, založil jsem postupně vlastní stát s vlastní politikou, kulturou i zemědělstvím. V roce 1973 jsem složil vlastní hymnu. Časem jsem postupně, kde byly trochu příznivé podmínky, zabíral sovětskými vojsky okupovaná území a s nemalým úsilím tato území kolonizoval svou kulturou. Někde se svými přáteli na různých akcích na chvíli, než to bylo odhaleno (agenti pragmatismu, ať už toho estébáckého nebo kramářského, mají dobrý nos). Někde se mi kolonizované území podařilo uhájit na delší dobu. Předpokládal jsem, že i někteří jiní lidé vytvářejí podobné ostrovy a ty se časem spojí. Počítal jsem s několika sty lety. Stal se však zázrak, že vnější okolnosti a energie mnoha dalších lidí se slily v 17. listopadu. (Ti, co mluví o tom, že to bylo jednoduché, neví, o čem mluví.) Opět jsem se cítil občanem Československa.Po roce a půl debat o tom, jak má být dělen stát a jiné věci, po roce a půl, kdy většina čeká, že jediný člověk – jediný president za 15 miliónů lidí vyřeší problémy, na které padesát let kdekdo kašlal, jsem dospěl k závěru, že jediné správné řešení je, aby každý občan měl svůj stát a byl jeho presidentem. Funkce presidenta zavazuje k odpovědnosti. Presidenti různých států se oslovují navzájem „pane presidente“, uzavírají mezi sebou mezinárodní smlouvy a kulturní dohody. K mezinárodním problémům zaujímají jasná stanoviska. Rozpad kteréhokoli státu vzniká bezkonfliktně úmrtím presidenta a jeho rozkladem v zemi, nebo o něco rychleji, jeho zpopelněním.“

President státu Gebauer, červen 1991

Bůh v Třeboni. Část o stvoření světa.

ota@versus.cz — Sun, 12 Feb 2023 16:52:40 +0000

Podobné nábožné zvyklosti jsou asi i v živočišné říši. Bůhví, jakého boha vzývají houfy kačen, sedících v kruhu na ledu třeboňského rybníka Svět. Sem tam mnohé žalostně zakvákají, jakoby se společně modlily, nebo jako odezvu některým jednotlivým kvoknutím. Jako v kostele předříkávající chór nebo zbytek kostela. Zato veverka je individualistka, skotačící po stromech opodál. Její modlitba je pohyb nahoru dolů po kmeni, většinou spirálovitý. Do té míry jsou rozkošné i lidské obřady. Když jsou exotické a je to kultura. Jako víra to však může být děsivé, ať je bůh židovský, křesťanský, muslimský, hinduistický nebo komunistický, ateismus je také jen náboženství.
Pokud si nebudeme namlouvat, jak je to obvyklé v křesťansko-židovsko-muslimských i jiných humanistických učeních, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu, k obrazu moudrého, úžasného všemohoucího Boha pro to, abychom pochopili jeho velikost, jak lidsky pošetilý a ješitný by musel být ten Bůh, kdyby mu taková maličkost lichotila, tak se naskýtá daleko rozumnější výklad, a sice, že onomu šílenému nekonečnému bohu to je úplně jedno, co se tu děje, že v tom množství těch rozptýlených chladnoucích a explodujících šutrů v té vesmírné díře se moc neorientuje a toho, co se na jednom z těch šutrů stalo, si doteď nevšiml. Docela si dovedu představit, že je to jakýsi velký amatérský pyrotechnik, který oslavoval své narozeniny, buď sám, nebo možná se svými kámoši, a na závěr o půlnoci odpálili velký ohňostroj a to, co kolem sebe vidíme, jsou pozůstatky toho ohňostroje, některé vychladlé kousky třaskaviny, jiné ještě dohořívající, a velký bůh sám nebo se svými kámoši si šli schrupnout. Noc ještě trvá, bůhví jak bude dlouhá, než se po tom flámu probudí a bude pokračovat v nějaké další činnosti. Je však možné, že se tomu amatérovi ohňostroj vymkl z ruky, udělalo to takový řachanec, že to bůh a i eventuelní jeho kumpány rozmetalo na cimpr campr, možná, že astronomové časem najdou ve vesmíru nějaké zbytky těla velkého boha, všechno je možné. A my tu žijeme už bez boha jen v setrvačně fungujícím bordelu po velkém ohňostroji. V tom případě je víc než žádoucí, abychom nějakého boha stále vytvářeli a probůh ať je to bůh rozumný a dobrotivý, spravedlivý, kulturní a ne podle modelu toho šíleného amatéra, který už možná není mezi námi díky své pošetilosti.
Nabízí se tu možná ještě třetí vysvětlení, že bůh to přežil, probudil se v noci, neb jej bolela hlava, a teď se dívá do temné noci na ten zmatek, co zůstal po mejdanu, pozoruje divadelním kukátkem ty kousky vyhaslé a vyhasínající strusky, co tu ještě poletují po té pyrotechnické show a po chvíli rozmrzelosti nad tím bincem se mu to začne líbit, že se v té černé tmě alespoň něco děje, začne s úžasem sledovat, co za podivné kousky tu zbyly, ty, co ještě svítí, prskají, tak to samozřejmě každý vůl musí ocenit, ale ocenit podivné vrásně, fleky a hrboly, louže, to už ocení pokročilejší estét, zhruba tak ze 60. let minulého století. A tu najednou ten pokročilý estét na té strukturalisticky informelní struktuře při pozornějším sledování zjistí, že se tam šíří jakási zelená plíseň, která zakrývá v některých částech podivuhodnou čistotu té strusky. Coby časem vyvinuvší se perfekcionista se rozhoduje jak ten zelený maglajz opucovat a tu ani se nenadá a někde ta zelená plíseň začne ustupovat a jako správný průzkumník žasne, že ten pozvolně zrychlující se ústup způsobuje jakýsi agresivní penicilín z jakési kultury pěstované podivnými mikroby, to netuší, že si říkají lidé, protože na tu dálku prd slyší a tu jako objevitel penicilínu se plácne do stehen, hluboce si oddychne, že zelená infekce díky těm mikroorganizmům tak rychle ustupuje a elegantní struska ozdobena modrým loužemi zase bude krystalicky čistá.
Pohled na konání člověka a konání lidstva je tak skličující, že by lidstvo dávno vyhynulo, kdyby při rozmnožování nebyl tak velkolepý požitek, který přehluší obavy o budoucnosti potomků. Všelijaká ta tělesná chemie a vývoj se tak postaraly o to, že jsme už dávno nevymřeli.
Avšak co nebylo, může být. A možná si toho ani nikdo nevšimne.

Třeboň 2006, Kurt Gebauer