Kde domov můj?
Zděs domov můj!
Voda bručí po skulinách
Bory* čumí po Stalínách*
v sadě skví se zmaru květ
zemský ráj to naposled
a to je ta kvásná země
Země čeká, pozor stůj,
Země česká, pozoruj!

Nad Prahou sa blýská
hromy divo biju.
Zastavme sa zavčas
dřív než přijde nečas*
Čehuni ožíííjůů!

Inspirováno zpěvem ježatého rezatého politika
Černocha* na Albertově 17. listopadu 2015

Bory – proslulé české vězení
Stalin – proslulý diktátor a vrah milionů lidí
Nečas – není míněn proslulý politik, ale nedobrý čas
Černoch – nejedná se o etnikum, ale o jméno bělocha

„V roce ´68 se zdálo, že taková nehorázná blbost, jakou spáchali na Česko-slovensku pohrobci starověkých nájezdníků, musí být rychle odčiněna. Svět to nedovolí! Ale svět to dovolil. Přesto mně překvapilo to, co se dělo s česko-slovenskou vládou a posléze s lidmi. Zahanben tím a jsa si vědom vlastní bezmocnosti, založil jsem postupně vlastní stát s vlastní politikou, kulturou i zemědělstvím. V roce 1973 jsem složil vlastní hymnu. Časem jsem postupně, kde byly trochu příznivé podmínky, zabíral sovětskými vojsky okupovaná území a s nemalým úsilím tato území kolonizoval svou kulturou. Někde se svými přáteli na různých akcích na chvíli, než to bylo odhaleno (agenti pragmatismu, ať už toho estébáckého nebo kramářského, mají dobrý nos). Někde se mi kolonizované území podařilo uhájit na delší dobu. Předpokládal jsem, že i někteří jiní lidé vytvářejí podobné ostrovy a ty se časem spojí. Počítal jsem s několika sty lety. Stal se však zázrak, že vnější okolnosti a energie mnoha dalších lidí se slily v 17. listopadu. (Ti, co mluví o tom, že to bylo jednoduché, neví, o čem mluví.) Opět jsem se cítil občanem Československa.Po roce a půl debat o tom, jak má být dělen stát a jiné věci, po roce a půl, kdy většina čeká, že jediný člověk – jediný president za 15 miliónů lidí vyřeší problémy, na které padesát let kdekdo kašlal, jsem dospěl k závěru, že jediné správné řešení je, aby každý občan měl svůj stát a byl jeho presidentem. Funkce presidenta zavazuje k odpovědnosti. Presidenti různých států se oslovují navzájem „pane presidente“, uzavírají mezi sebou mezinárodní smlouvy a kulturní dohody. K mezinárodním problémům zaujímají jasná stanoviska. Rozpad kteréhokoli státu vzniká bezkonfliktně úmrtím presidenta a jeho rozkladem v zemi, nebo o něco rychleji, jeho zpopelněním.“

President státu Gebauer, červen 1991