Konečně jsem se dostal k vytapetování kousku Musolea Davida Černého.
Když se před třemi léty otevíralo, restauroval jsem své oči, tak jsme to odložili.
Už řadu let, 8 km od Hradce nad Moravicí, kde jsem se zrodil, u nádraží Opava východ ve vodárenské věži zvané KUPE, mám expo, které Vladimír Peringer, který věž zachránil pro kulturu, nazval Kurtnafurt.
Je bezva, že i v Praze se povedlo autorské muzeum. Slušelo by každé vísce, každému kusu města, ať není nuda, ať je se o čem hádat – a všecko nejde vystavit venku. Někde to mají už dávno. Bude to konečně i tady? Prázdné chátrající stavby tu hojně straší, proč za něčím pěkným jezdit jen někam.
Ať žijí múzy autorských muzeí.
Davida Černého, který lihovar proměnil v Musoleum, znám už před jeho narozením. Oba jeho rodičové byli mí spolustudenti na AVU. Za totáče jsem sledoval jeho přípravu k přijímačkám na UMPRUM, pomáhal mi na sochách.
Když na UMPRUM studenti spískali Velvet a byl jsem vybrán na vedení ateliéru veškerého sochařství, dala škola Davidovi na barvy pro Růžový tank a vinění institucí, že je to poškození památky, jsem v tisku vyvrátil – nátěr tanku je údržba. Davida jsme převzali z designu do našeho ateliéru. Byla to krásná doba.
Ať to jede dál.
Dnes mnozí fachmani oboru umění i moji kámoši nadávají na to, co David dělá, ale velká část lidu to miluje. Sochařina je řemeslo na to, aby se bylo na co dívat a o čem mluvit.
Nechť národní trend, než něco je lepší nic, jde do prčic.

1. aprila 2026 z kupe Musolea
zdraví Gebauer Kurt