Jeden den

Zdálo by se, že umění létat jen pomocí vlastního těla, bez strojů či přístrojů, je nadpřirozený dar, kterým bývají nadáni andělé, duchové, snové bytosti a jen málokdy lidé. Jsou to případy jen velmi vzácné a obecně se předpokládá, že i u těchto lidí je nadání tak absolutní, že létají bez nejmenší námahy. Jejich létání se nám však jeví spíše jako vznášení.
Můj případ byl trochu jiný. Neznám popudy svých prvních pokusů, ani způsob, jakým se mi povedlo vzlétnout. Mé začátky se mi vybavují jen v záblescích. Nejdelší prožitky se však pamatuji zcela zřetelně a jako ve filmu vidím krajiny, kterými jsem proletěl, místa, kde jsem byl, i myšlenky a pocity, které jsem měl.
Kořeny

Zdá se mi, že na počátku u mne neexistovala touha létat. Nemohl jsem vědět, že je něco takového možné. Pamatuji si jen mlhavě, že jsem byl chlapcem zcela přírodním. Neznal jsem náboženství, neznal jsem anděly a snad jsem se ani nezajímal o věci, se kterými jsem přišel do bezprostředního styku. Neznal jsem ptáky, ale je také možné, že tenkrát ptáci nebyli. O létání jsem tedy nic nevěděl: mohl jsem po létání toužit, když jsem nevěděl, že je možné? Snad ano. Možná, že pocházím z létavých tvorů, kteří časem zdegenerovali na tvory pozemské, ale touha po prostoru v nich zůstala někde ukryta.
Žil jsem přirozeně jako živočich a k životu mi stačilo hrát si. Byl jsem hodně živý, ale nikdo mi v ničem nebránil. Soudím tak podle míst, či spíše živlů, se kterými jsem se v prvopočátku setkal. Byla to asi místa, která nikdo jiný kromě mne nevyhledával, a nepamatuji se v té změti stromů, vody, vzduchu a země na jediného člověka. Kdybych někoho potkal, byl bych si ho zapamatoval alespoň jako teplejší skvrnu v těchto šedivých krajinách. Je ale možné, že ostatní lidé přicházeli do těchto míst jindy než já, a tak jsem se s nimi nestřetl. Předpokládám-li, že lidé existovali, zdá se mi nemožné, že bych se s někým nesetkal, a napadá mě podezření, že jsem na svá oblíbená místa přišel jen zřídkakdy nebo jsem tam byl jen jednou a zaryla se mi do paměti tak silně, jako bych tam setrvával často a dlouho.

Mezi stromy

Za jitra to byl tenký les křovin a stromů. Proplétal jsem se mezi nimi v různých výškách a zachytával se kmenů. Byly to vlastně obrovské, různé silné stonky, které vyrůstaly z nerovné země vzhůru a pohybovaly se ve větru. Nebyly tu ani větve, ani listí, což mohlo být roční dobou, nebo možná tento druh rostlin nemíval nic jiného než kmen. Vše bylo šedivé. Země, nebe, kmeny: vzduch se podobal řídké mlze, i mé tělo bylo bezbarvé. Přelézal a skákal jsem z jednoho stromu na druhý a vždy jsem objal kmen, abych se zachytil. Mé přeskoky byly stále odvážnější, ale i nedbalejší: příliš jsem se těšil z té zábavy, a tak se stalo, že po několika rychlých skocích, opojen pocitem dokonalosti, skočil jsem naslepo do prostoru. Žádný kmen však nebyl v dosahu. Už setinu vteřiny před odrazem jsem si uvědomil zkázu. Ale pozdě. Mé nohy mě vymršťují, ruce se už ničeho nedrží – skok a padám z té výšky k zemi. Pamatuji se na tlak vzduchu před rozpřaženými pažemi, které jsem měl po odrazu v loktech ohnuty. Pudově jsem se jimi několikrát opřel do vzduchu jako křídly a zdálo se mi, že pád se mírní. Tloukl jsem jimi ještě zoufaleji v poslední naději a ke svému úžasu jsem se ve vzduchu zcela zastavil. Hrůza ze smrti se v té chvíli proměnila ve zběsilou radost a v té chvíli jsem s nepředstavitelnou rychlostí a s nadlidskou silou rozkmital paže. To mě vyneslo asi o metr vzhůru. Ze strachu, že mě síly opustí, jsem zahrabal rukama, abych se dostal kupředu. Trochu jsem ztrácel výšku, ale už se ke mně blížil kmen stromu. Konečně jsem se ho zachytil všemi čtyřmi. Mé srdce bilo o dřevo jako kladivo.
Byl jsem živ a měl jsem za sebou let vzduchem. V prvních chvílích mě ani nenapadlo, že bych mohl létat znovu. Vyvinout takovou sílu – to se povede jen v nebezpečí smrti, a to možná jen jednou. Byl jsem rád, že žiji. Už nikdy si nebudu tak nerozvážně počínat. Když jsem však za chvíli šplhal po stromě nahoru, napadlo mě, co kdybych při letu k pohybům paží přidal ještě pohyb nohou jako při šplhání na strom? Chodidly bych se opíral o vzduch a paže by nebyly podrobeny tak velké námaze. Když mě radost ze zachráněného života začala nudit, zkoušel jsem opatrně pády, které se pomocí pohybů paží a nohou podobaly přeletům mezi kmeny stromů. Zakoušel jsem při tom strach i blaženost zároveň. Strachem jsem objímal kmeny a nadšení mě vrhalo do vzduchu. Napínal jsem síly k šílenství a toužil po letu prostorem.

V řece

Plaval jsem rychle proti proudu peřejnaté řeky, která protékala lesem. Mocné proudy mnou zmítaly, tříštily se v pěnu, zalévaly mě nečekanými záplavami. Vrkoče zeleně a bíle svítící vody s hukotem brázdily mou kůži. Mé tělo kladlo značný odpor souvislému proudu a při usilovném plavání jsem nepostoupil více než pár centimetrů a vzápětí byl zase stržen zpátky. Byl to vzrušující zápas o neuplynutí a já cítil, jak mé svaly sílí, jako bych plaval stovky metrů stojatou vodou. Posedla mě zběsilost. Chtěl jsem za každou cenu postoupit o kus proti proudu a nerozhodnost zápasu mě vybičovala k nejsilnějším záběrům paží a nohou, jakých jsem byl schopen. Údery byly rychlé a silné – mé tělo se dostalo až na hladinu. Můj trup, nadlehčován rychlými údery končetin, se dostal nad vodu. Odpor vody byl nepatrný a já plul několik okamžiků rychle proti proudu. A tu mé tělo v té rychlosti narazilo na protipohyb velké vlny a vymrštilo se celou přední částí do vzduchu: plul jsem v této šikmé poloze, rozrážeje rukama vzduch, a nohama, které byly chodidly ve vodě, jsem se odrážel normálním plaveckým tempem. Při pohledu na vodu, bezmocně ubíhající pode mnou, jevila se mi rychlost mého pohybu závratná. Letěl jsem takto chvíli opilý radostí z letu a své síly. Že bych se vznesl úplně nad vodu, na to se nepamatuji.

Kopce

Stál jsem na kopci. Pode mnou krajina nakynutá pahorky a zprohýbaná údolími, posetá lesy a lesíky. Mezi nimi se blýská nehnutá nitka řeky, vše zalito světlem ze stříbrných mraků a v dálce se všechny tvary mění v něžné modravé až bělostné tahy a tratí se ve vzduchu. Syrově stříbrný vzduch se chvěje, dere se po oblouku kopce nahoru, ohýbá suchou trávu a hlasitými nárazy bije mé tělo. Rozpřáhl jsem ruce, jako bych chtěl obejmout údolí nebo jako bych letěl nad zemí. Vítr mi proudil kolem paží. V návalu divoké radosti jsem se prudce rozběhl po kopci dolů, nohama jsem se odrážel vysoko nad zem. Vítr mě nadlehčoval a zvučel mi v uších. Ve chvíli jsem nabral tak šílenou rychlost, že nebylo možné se zastavit. Nohy utíkaly za padajícím tělem, a kdybych byl běh brzdil, rozbil bych si hlavu pádem ze svahu. Nezadržitelně jsem se blížil k smrkovému lesu. Bylo jisté, že se rozbiju o některý strom. V nebezpečí smrti jsem byl schopen odvážit se čehokoli. Zamával jsem prudce pažemi jako křídly a špičkami nohou jsem se pokusil odrážet co nejvýše. Pak jsem krátkými doteky našlapoval na bodláky a nízké keře, které mi přišly do cesty. Za nimi byly vršky stále větších smrčků. Dotýkal jsem se jich prsty chodidel tak krátce, že se tenké větvičky nestačily příliš ohnout. Než jsem doletěl k silným stromům, odrážel jsem se nohama v jemném rytmu a pohybem paží se tak nadnášel, že už nebylo potřeba opory větviček. Vznášel jsem se vzduchem. Mé tělo stoupalo šikmo vzhůru do výše korun stromů. A po chvíli letu jsem se zabořil do jehličí a zachytil se haluzí. Byl jsem tím tak překvapen a zároveň tak vyděšen blízkostí záhuby, že jsem se v tu chvíli neodvážil v letu pokračovat.
Tíže země
Abych mohl podnikat delší lety bez opory stromů, musel jsem posílit tělo různými cviky. Zkoušel jsem se odpoutat přímo od země prudkými výskoky a doprovázet je pohyby rukou, ale jako by u země byla zemská přitažlivost silnější, vždy jsem po krátkém nízkém vzlétnutí zase skončil na zemi. Nejlépe se vzlétalo stále ještě ze stromů. Překonával jsem už vzdálenosti kolem sedmi metrů, takže jsem poletoval mezi stromy v řidším lese. Stále to však byly jakési přeskoky, provedené s největším vypětím sil, takže jsem ani neměl čas se ze svého letu radovat. Jen někdy, při zvlášť dobré kondici, jsem letěl lehce, nohy i ruce mi pracovaly se samozřejmostí dobrého stroje, a tak jsem se chvíli vznášel, prohlížel si zemi pod sebou a opájel se volným prostorem. Nikdy jsem tyto chvíle neprotahoval dlouho. Nechtěl jsem se vyčerpat, chystal jsem se nad koruny stromů.
Občas jsem poletoval nad vrbičkami u řeky, a tu můj pohled zabloudil na druhou stranu, kde za oparem nad řekou se mi krajina zdála být barevnější a bohatší než můj šedivý břeh. Ten se sice už vynořil z mlh, neboť se zřejmě blížilo poledne, ale přesto byl značně divoký. Druhá strana byla prosluněna. I v té vzdálenosti jsem rozeznával, že stromy měly koruny zelené v různých odstínech a některé kmeny zářily červenavě. Tušil jsem tam přítomnost lidí. Dokonce jsem nějakého člověka zahlédl blížit se k řece, ale tehdy jsem rychle slétl k zemi a skryl se za houštinami. Nechtěl jsem, aby mě viděl létat. Na druhém břehu jsem se chtěl ukázat, až budu létat zcela dokonale. A tak jsem opět posiloval svaly na rukou a na nohou zdlouhavými, namáhavými cviky, které nebyly nikterak zábavné, a jen vidina dlouhých letů vysoko nad zemí mi dávala sílu vydržet toto sebetrýznění.

Druhý břeh

Po nějaké době jsem však již nedovedl potlačit svou touhu a přeletěl jsem řeku, abych se tam alespoň podíval. Let přes řeku byl pro mne dobrodružství. Ještě nikdy jsem neletěl takový kus místem, kde nebyly stromy, ale vůbec jsem se nebál. Byl jsem si jist, že tu vzdálenost přeletím, a určité nebezpečí, které se skrývalo v rozlehlém proudu vody protékající kamenitým korytem řeky, ještě zvýšilo mé radostné vzrušení.
Na druhé straně jsem neslétl hned na travnatý břeh, ale prohlížel jsem si vše z výše svého letu. Všechny ty malé pestré předměty se staly mohutnými a z barevných skvrnek se staly věci, každá svým způsobem členěná a nějak zajímavá. Letěl jsem nad skupinkami zelených keřů, které se leskly na slunci. Mezi nimi šťavnatý trávník a na něm leželi, seděli nebo skotačili lidé, různě barevně oblečení. Poprvé jsem si uvědomil, že jsem nahý. Blížil se ke mně prostorný les, a tak jsem se vznesl do výše mezi vysoké, jako pilíře mohutné kmeny borovic s červenou krabatou kůrou, dobrou k zachycení. Nade mnou rozložité koruny – samé chomáče zeleně stříbrných střapců, propletené oranžovými větvemi. Skuliny mezi nimi – to bylo propadliště nekonečně hluboké, temně modré, ve kterém pluly bílé mraky. Toužil jsem létat nad nimi, ale při mých možnostech by to bylo šílenství – snad jednou se toho budu moci odvážit. Pode mnou, kolem úpatí stromů, se vinuly šedivě růžové chodníčky holé země mezi uschlou trávou. Paprsky slunce, jež probleskovaly skulinami v korunách borovic, vrhaly na zem světlé skvrny a chodci, kteří jimi procházeli, zářili nejrůznějšími barvami vlasů a oděvů. Chvílemi to byly téměř průvody lidí, ale mne si málokdo povšiml, neboť všichni hleděli před sebe. Jen občas někdo zvedl hlavu, aby se podíval do korun stromů. Když jsem zpozoroval obličej obrácený vzhůru, přelétl jsem rychle z jednoho stromu na druhý, abych je udivil. Většinou mě nestačili zpozorovat a opět sklonili hlavu. Ten, kdo se podíval déle a spatřil mě, chvíli na mne zíral a pak šel dál nebo na mne upozornil své nejbližší. Ale já měl někdy pocit, že na mne ukazují spíš pohoršeni tím, že létám, nebo rozzlobeni mou nahotou, a tak jsem se letěl ukrýt do korun stromů. Děti, které mě zahlédly, poskakovaly jak šílené s rukama nad hlavou. Tahaly dospělé za oděv, aby se podívali, a jejich výkřiky úžasu jsem slyšel chvílemi až nahoře. Mnohé z nich pak na zemi zkoušely, co viděly ve vzduchu, a s rukama rozpřaženýma pobíhaly po trávníku, ale dospělí je chytali a často bitím nutili ke slušné procházkové chůzi. Nebyl to radostný pohled a já děkoval své síle a dovednosti, že mohu být v té výšce závislý jen na sobě samém.