|
![]() |
T E X T Y . . . |
|
Josef Hlaváček (text o Kurtu Gebauerovi) Není lehké shledávat
kořeny plastické imaginace Kurta Gebauera; její suverénní samozřejmost
smazává z našich úst pojmenování zdánlivé příbuznosti. Škola ho zřejmě
nemohla příliš poznamenat. Pomyslíme-li na to, že absolvoval rok po invazi
a skoro deset let mu trvalo, než poprvé (1978) vystavil, uhádneme, že
pravou školou mu byla absurdita prvních normalizačních let. Pomáhala mu
ji zvládnout zkušenost výtvarné atmosféry šedesátých let, v níž se do
nové, úděsnější a užaslejší podoby proměňovala nová figurace a v ní dozvuky
informelu a vše ovíval vánek tenkrát tak blízkého Fluxu. Snad odtud ten
podivný spár hořkého sarkasmu a někdy až krutosti, jež bývá skryta na
dně zdánlivě bezstarostného humoru jeho plastik. Mýlil by se ten, kdo
by Gebauerovy trpaslíky, psy, plovoucí busty a vznášející se nemotorné
akty považoval za příklady nezávazného žertování.jsou to plastiky, které
se pohybují někde na švu banality a absurdity, komedie a tragédie; dobře
jim k tomu slouží neodadaistické odraziště, z něhož se odvozuje i technika
vycpávané plastiky, jejíž povrch z tkaniny je většinou zpevňován pryskyřicí.
Sochař na tomto nejběžnějším prostředku neulpívá: dovede si poradit stejně
dobře s kameny na mořském břehu či v lomu nebo s chmelovou révou. Výsledek
je týž a stále svědčí pro originální autorův rukopis, jenž je jednoznačně
spjat s naznačeným už významem; totiž s groteskou, do níž byl kdysi správně
zařazen a do níž ovšem přináší osobité rysy. Josef Hlaváček, červen 1991
|