Texty
z katalogu Magická Žena Praha
Vojanovy sady nejsou sady, ale sad -
tedy hlavně ovocná zahrada. Jako místo na vystavování není jednoduchá.
Je rozdrobená stromy a stromečky, ale je to snad jediný prostor v Praze,
kde se dá vystavovat venku, neboť se na noc zavírá. Před mnoha léty tu
vznikla tradice výstav - sochařských setkání.
Občas mě však napadlo, že by bylo dobré své sochy, co tu byly na výstavách
postupně, vystavit naráz, přidat něco dalšího a dozdobit tuto pro mne
důvěrnou zahradu podle svého gusta. Nechtěl jsem tento prostor použít
jen jako galerii pro sochy, ale trochu proměnit procházku zahradou ozvláštněním
některých míst tak, aby zahrada zůstala zahradou. Impuls k výstavě v roce
2000 vznikl v hlavě Ivana Frieda a když to dlouholetý správce Vojanových
sadů pan Jindřich Pavliš uvítal, nebránil jsem se, byt mi bylo jasné,
že jde o úkol trochu šílený nejen co se týče prostorového řešení a přípravy
jednotlivých soch, ale hlavně při zápolení s rozbujelou administrativou
všeho druhu.
Tato zahrada si však mou námahu zaslouží. Je možná místem, kde jsem se
pokaždé učil trochu více přemýšlet o venkovním prostoru a o světě jako
zahradě. A za to je pěkné jí poděkovat. Děkuji, zahrado!
Kurt Gebauer
Červená srdce jen si tak leží
na trávě. v záhonu i pod keři.
Copak vy, srdíčka, copak tu děláte?
Kde jsou ty bytosti, které vy neznáte,
co srdce nemají a o tom nevědí,
snad jim to nevadí a proč jim nechybí?
Vy krásná srdíčka, co rudě planete,
co víte o lidech, co víte o světě?
O celém vesmíru, o této planetě,
kde láska vibruje a všechno spojuje?
Vy krásně záříte. lásku rozdáváte,
od vás se rozlévá, každému ji dáte.
Když srdce nechybí. tak láska pokvete,
klid a mír nastane na této planetě. |
Děkuji Vám za ta krásná srdce.
že jsou jenom z vosku,
věřit se nám nechce,
vypadají nádherně zářivě a červeně,
předávají poselství, kdo je viděl,
ten to ví a snad taky pochopí.
napsal návštěvník výstavy
Petr z Olomouce
|

|
Nelze
dvakrát vstoupit do téže řeky, ale možná, že lze dvakrát vstoupit
do téhož rybníka a o to tady jde: české ženy z Českého rybníka se
zde koupou opět. Nejsou už tak divoce barevné jako před léty. ale
obrostlé řasami a přírodně zpatinované. A tak možná víc patří k zahradě.
I ostatní skupiny soch, které se zde objevily postupně na různých
výstavách, byt vstupují do stejného prostoru, budou trochu stejné
a trochu Jiné. Jiné zubem času, Jiné jemnými změnami zahrady, a stejné
tak, jako svět je skoro stále stejný. |
Kamenná srdce byla udělána původně
pro kamennou dlažbu dvorku u Vladislavského sálu k mé výstavě Kurt
Gebauer - Obrazy z dějin vlastního státu na Pražském hradě,V zahradě
na trávě vedle pivoněk vypadají lépe, Kamenná natvrdlost víc vyniká
na hebkém pozadí.
|

|

|
Plavkyně II byly udělány pro výstavu
na Malostranských dvorcích v roce 1981. Byly vycpány do červených
punčocháčů, později jsem je odlil do polyesteru, abych nemusel stále
hlídat jejich tvar, když jsem je vystavoval jinde.
|
Ležící pohozené ženské postavy jsou
mrtvé, nebo spící? Jejich otisky červeným vínem na prostěradlech
pověšených na šňůru mohou být veselé, jakoby plné života.víno má
dvojí výklad: je to jen víno, nebo krev Paní.
První Plátna Jsem dělal v roce 1995 pro výstavu, kterou organizoval
Jiří Sozanský, jako dar pražských umělců Národní galerii v SaraJevu.
Byly to obnažené dvě překrývající se růžové postavy, tak Jak se
to dělá kolem obětí zločinů v kriminalistice. Když se takové plátno
pověsí zevnitř na klasické okno, figury jsou na stínu kříže. Takto
byla později další Plátna vystavena ve Vídni. Když slunce nesvítí,
stín zmizí a figury Jsou docela veselé. Ženy namočené červeným vínem
jsem obtiskoval v Rakousku ve Wetzdorfu v roce 1999 pro Polní ženský
kostel.
Na plátnech vystavených venku velmi rychle bledne obraz postavy,
až je plátno úplně bílé.
|

|

|
Nanebevzetí je v našich dějinách
vyhrazeno jediné dámě - Panně Marii. Bylo by nesnesitelné pomyšlení,
že se netýká dalších žen, alespoň těch, které skončily barbarskou
rukou stoprocentních mužů válečníků při plnění svých svatých poslání.
|
Figury v oknech jsem dělal poprvé
v roce 1981 pro okna jednoho dvora na výstavu Malostranské dvorky.
O hodně později jsem přidal další dvě pro svoji výstavu ve ruinoidní
kulise zámku ve svém rodišti v Hradci nad Moravicí. V roce 1996
jsem jiné ženy odlil pro šest oken Niederosterreichische Landesmuseum
ve Vídni pro výstavu 12/15 - Špét, ábr doch.
Poprvé Jsou ve výklencích, Jak jsem to původně chtěl už v roce 1981.
|

|

|
Rozpláclé figury z kamene jsem chtěl
dělat při prvním i druhém pobytu v Číně jako vzpomínku na studenty
z Tchien-an-men. V Číně však nebyl vhodný kámen. Příležitost zkusit
ploché kubické figury - trochu Jinak, dejme tomu ve Fritz-Wotrubovském
a trochu v surrealistickém stylu - byla v Dolním jelením příkopu
a další ve Vojanových sadech z kamene, který jsem původně vybíral
v lomu pro jezy potoka v Dolním jelením příkopu Pražského hradu.
|
Realizace sochařské
úpravy potoka byla zatím odložena, neb tam občas při větší vodě tečou
fekálie.
Koneckonců v Čechách i defenestrace má tragikomický, nebo komicko-tragický
(7) nádech. V českých zemích tu stály proti sobě dvě party. Která
byla ta správná? jak by to dopadlo, kdyby to vyhrála ta druhá? Nakonec
nejpodstatnější na celé akci je, že jistá šlechtična vytáhla z okna
vyhozené neoblíbené chlapy z hnoje, kam spadli, a nevydala je gentlemanům,
kteří je chtěli dotrestat. |
Monumentalisticko-obeliskoidně-skalní
reminiscence na mé naturalistické trpaslíky z roku 1985. Byl vyskládán
ze dvou kusů pískovce v roce 1992, později vandalové shodili a rozbili
horní část a od té doby je ze tří kusů. V roce 1995 byl vystaven
jako součást mé výstavy na jiřském náměstí Pražského hradu spolu
s Maskou. Pak obě sochy sestoupily do Dolního jeleního příkopu,
kde Žijí dodnes.
|

|

|
Kubistické černochy mám rád stejně
jako naturalistické Evropany. A také mám rád megality, antickou
architekturu a gotický opěrný systém.
|
Plavání nebo létání je krásný pocit
osvobození v trojrozměrném prostoru.V roce 1972 jsem se pověsil
mezi své vycpané Plavkyně na výstavě v Parc floral v Paříži. Podruhé
Jsme zkusili létat zavěšeni v prostoru v Light Lab v rámci workshopu
Imprints of the Rays of light na Pražském Quadriennale '99, kterého
Jsem se zúčastnil s Milošem Šejnem, Martinem Janíčkem, Michelem
Helmerhorstem a studentkami alternativního divadla a tance. Možná
to zkusíme někdy I ve Vojanových sad ech pod korunami stromů.
|

|

|
Nien-shou in Ťian ton je podle čínské
legendy obluda, která požírala děti. Nechť je tato hromada kamení
připomenutím nebohých dětí této země, které se staly obětí krve
lačných oblud mezi námi.
(text tabulky k této soše v Guilin Paradise v Číně)
|
|